Vietnam 2014

Prosinec 2014 – z Jihu na sever a zpět

Fotky na Google Photos

Video – část 1 – Témata (42min)
https://www.youtube.com/watch?v=VCfFe2lY7Fo

Video – část 2 – Místa (1:20min)
https://www.youtube.com/watch?v=alte8H4lP1Y

Cestopis :

Den1 : přesun do Frankfurtu

auto necháváme v první vesnici za letištěm, na terminál 10min vlakem
let Air China do Pekingu Boeing 777

Den2 : let Air China Peking – HoChiMinh City (Saigon), prohlídka města

Na letišti zcela bez problému kupujeme vízum (25USD)
40hodin bez spánku, konečně hotel, jako vždy po příletu smíšené pocity, hotel v noci vypadal jak opuštěné sýdlo mafie, ráno je vše jinak :).
Typická cena za hotel ve Vietnamu je 10USD / noc /pokoj.

Po probuzení vyrážíme na prohlídku města, hotel je na kraji cenrta, takže jdeme pěšky. Lehce jsem přecvaknul v hlavě na asijský mód, hurá 3 týdny dovolený v zemi kde mi moje dolary otevřou cestu kam budu chtít.

Vietnam je opravdu ideální destinace pro „pohodlné“ cestovatele s omezeným rozpočtem. Chceš utratit za oběd 50korun? – ok. Chceš utratit 200? – ok. Kdo hledá najde. Podvodníky (který jsou všude na světe) člověk pozná lehce – kouká jim to z očí. Horlivý stejda který Vám zcela samozřejmě zadarmo ukáže celé město, no jasně – a skončíte v jeho hotelu (v lepším případě) .. nene holenku.

Nebudu tady popisovat památky ve městě, to si každý může najít v LP. Musím říct že město mě celkem zklamalo, ve stovnání s Hanojí tu nic moc není. Samožřejmě bary, restaurace plný zlaté anglo-americké mládeže (většinou pod obraz, ale cool), cestovky apod. Super zážitek bylo svezení se s motorkovým taxíkem, ve třech lidech po hlavní tepně plný aut a motorek. Fakt nechápu jak to dělají, ale prostě se nestazí. Tady by Tesla (auto s autopilotem) asi odmítla činnost :). A taky je dobrý zmínit místňáky, prostě čistý duše, když jsme trochu zabloudili tak mám moc mile poradili a vůbec i lidi okolo turismu jsou vesměs sympaťáci, další bod pro Vietnam.

Nepříjemnost nastala po placení večeře, chteli zaplatit jedno pivo navíc než jsem měl. Což jsem samozřejmě odmítnul, tak k mýmu úžasu vzali záběry z kamer a počítali jsme kolik jsem jich měl. Měl jsem pravdu, ale musem jsem se fakt s nima hnusně pohádat.

moje hodnocení HoChiMinh City : 80%

Den3 : delta Mekongu

jednodenní zájezd jsme koupili u jedné z cestovek, potřebovali jsme to zvládnout za 1 den takže nebyl čas to dát po vlastní ose. Náš průvodce Alex je bodrý chlapík s dokonalou angličtinou a energií na rozdávání, v autobuse cestou tam nám taktně vysvětluje co v zemi dělat a co ne, jak se liší sever a jih, na co si dát pozor a pár základních frází. Zájezd je samozřejmě turisticko-nákupní řekněme, takže tam kde se dnes vyskytneme je náhodou vždy nějaký stánek nebo hospoda, kde „si něco můžeme dát“.

Jsme ve městě MyTho, nejdřív ukázka místní hudby a ochutnávka medoviny, potom se naloďujeme do vratkých bárkách na Mekong a asi tak 300m po proudu popojedem na další zastávku – výroba bombónů z kokosů a hadi. Následuje oběd (trapně se dohadujeme co je v ceně a co ne) a návrat zpět. Takže tohle bych Vám nedoporučoval. Večer se nočním spacím busem (šílenost s wifi) přesouváme na východní pobřeží do MuiNe.

Tip : zájezdy od místních cestovek jsou všelijaký, lepší čekat málo a být pozitivně překvapen než naopak

moje hodnocení delta Mekongu : 60%

Den 4 : k plážím – MuiNe

Najednou jsme tam kde člověk chce bejt když se řekne JV Asie – krásný pláže, malé milé město plný kol s rybím trhem. Vypadá to že jsme v hotelu sami, paní recepční se může chudák uběhat aby nám snesla modré z nebe.

Půjčujem si od ní kola a vyrážíme na obhlídku. Málem jsme minuli Fairy Springs – krásně barevný pramen v pískových dunách. Cesta k němu není vůbec vidět a navíc se musí jít říčkou (když nám to místní řek tak jsem myslel že si dělá prču – nedělal). Potom ve městě plašíme školáky a okukujem kde si dáme rybu. Pochůzka po pláži okolo rybářu co jezdí v rendlíku (neke – viz foto). U stánku s cukrovou třinou si chce paní podívat a i když nikdo z nás neumí ani jedno společný slovo kecáme o všem možným (tohle je fakt zajímavý, ale funguje to – kdo se CHCE domluvit – domluví se). Večer jíme rybu která ještě před chvílí plavala v kádi před hospodou.

Hlavní atrakcí MuiNe a povinnou zastávkou každýho turisty jsou pískový duny za městěm a obzvlášť pozorování západu slunce. Tohle místo má něco do sebe. V noci loďky ukovvené v přístavu legračně blikají a vypadá to jako lampiónovej průvod co se zastavil. Sem příště hned z letiště a nadýl.

Tip : chce to býdlet co nejblíž k MuiNe, směr na Phan Thiet okolo silnice jsou šílený resorty plný rusáků.

moje hodnocení MuiNe : 100%

Den 5 : výlet k Taku Budhovi

největší socha ležícího Budhy v zemi. Využívám místní dopravu autobusem – zdejší si mě prohlíží a fakt by mě zajímalo co si štěbetají. Příhlížit se k cíly cca 50km trvalo cca 3hod. Nikdo tu není, jen paní u kasy a obsluha lanovky. Ta se diví že chci jít na kopec pěšky, prý je to nebezpečný a na pár hodin. Samozřejmě značení žádný, najít nástupní místo chce trpělivost. Nahoře jsem za hodinu rychlé chůze. Vstupuju budhistickou branou po schodech okolo malýho chrámu a pak dál až k sosě. Hezky si tu leží a kouká do kraje. Výhled má teda luxusní.

Chvíli koukám s ním a velím návrat. Dole v chrámu abych podpořil místní věřící kupuju hrst bombónů a zcela nevkusný samolepky s Budhou. Místní svatý muž se krásně usmívá a má veselý oči (jaký rozdíl s evropským pojetí víry, kdyby tohle zářilo z faráře u nás doma..). Cestou zpět v Phan Thiet nacházím klasický supermarket s vozíkama (což jsem ještě v JV asii neviděl) a baštím slavnou Vietnamskou bagetu na ulici (kterou paní nůžkama rozstřihne a naloží dovnitř věci který radči nezkoumám – ale good). Zpět v MuiNe jdeme na masáž a večeři při svíčkách. Jaký to výborný den!

moje hodnocení Taku Budha : 90%

Den 6 : odjezd do hor – Dalat

Neradi se loučíme ale musíme dál. Mikrobus pomalu stoupá na sever od moře do výšky 1500mnm, cestou vidíme políčka plná postarší mechanizace a ?rýže. V Dalatu nás zaskočí snad vše co mohlo, je tu zima, nevlídno, hotel na hotelu, rušno, smrad. Naprostý opak předešlých dní. Nahání nás místní „Easy Riders“ – moto-taxi v kožených bundách. Prohlídka města nic zajímavého nepřinesla, botanická zahrada, unikátní nádraží s vláčkem. Rychle na hotel a relaxovat.

Veselá příhoda : před hlavním trhem je venkovní restaurace, lidi normálně sedí u stolů a jedí a pijí. Najednou někdo křikne že jedou policajti za 15 vteřin tu hospoda není – jen prázdná dlažba, jeden odnese židličky, druhej talíře, třetí stolky. No a za další 2 minuty hosté dojídají co před tím načali…

moje hodnocení Dalat : 40%

Den 7 : výšlap na Long Bian

Dalat leží v kopcích, takže dnes na jeden z nich vylezem. Ráno najivně hledáme bus který by nás popovez, místní trochu zvláště nic neví, jeďte taxíkem. OK, berem 2 moto taxíky a pádíme silnicí pryč z města. Cestou se modlím ke všem svatým co jich je, né že by jel nebezpečně, ale blízkost ostatních (hlavně velkých) vozidel během jízdy mě minimálně zaráží.

A jsme pod kopcem u brány do parku, ostatní turisté najímají sovětský gázíky a jedou nahoru (…), ale to my ne. Poctivě šlapem na horu a mám pocit že jsem doma na Šumavě a kráčim si lesem. Na půl cesty nezbytná pokladna (čert to vem), posledních 500m po nepříjemných dřevěných schodech a jsme nahoře.

Už tady sedí pár místních puberťáků, celou dobu co svačíme se fotí na selfýý – každý s každým. Fotku okolí si kupodivu neudělají. Dole pod náma střechy skleníků a všude zeleno.
Sestup dolů, ve vsi (kam evidetně moc turistů nepřijde) na nás mávají školáci v uniformách ze školního hřiště (smějou se jako by viděli nějakýho prezidenta nebo co), v jediné hospodě jdeme na polívku Pho. Paní mi dovolí kouknout do hrnce, vyndá z ní celou kravskou nohu v celku (to jsem fakt nečekal). Na zastávce autobusu si ještě s náma pár dětí procvičí angličtinu (vůbec jim to nejde, hlavně vytrvat:).

Tip : osobně bych Dalat příště vynechal, nic special jsem tu neviděl.

moje hodnocení Long Bian : 50%

Den 8 : přesun Dalat – NhaTrang
Ráno se malým busem přesouváme na pobřeží, hodně klesáme (z cca 1500mnm do 0). Cestou se otvírají krásný výhledy na vlnící se kopce, říkám si jakýho by to bylo tady vystoupit a splynout s „normálním“ Vietmanem – tj. mimo turistický destinace.

NhaTrang obrovské docela moderní město plné výškových hotelů u moře. Restaurace, diskotéky, turisti. Cestou z autobusáku zíráme na ušní ordinaci přímo na ulici, paní se šťourá pánovi na křesle v ouškách a oba se tváří jakobynic. Na kruhovém objezdu nás trochu zaskočí rudé vlajky se srpem a kladivem – ale nu což, jsme v oficiálně komunistické zemi.

Na místním vlakovém nádraží dlouze a ztežka dolujeme z paní u přepážky odjezdy vlaků – až s podivem nám nerozumí (nebo nechce ?). Bez pomoci místních by to nedopadlo. Flustrovaní usedáme do příjemné studentské kavárny kde klučík hraje na kytaru, vše zapomenuto.
Ve měste se sluší navštívit tzv. Čamskou věž. Trmácíme se k ní kolem 4-proudé smradlavé silnice a všem se uleví když jsme konečně v cíly. Hafo turistů (a až příliš mnoho rusů). Před vstupem do věže je nutno se zout a obléci bílý plášť který je tam k dispozici. Na plácku před tančí místní dívky cudné tance pro potěšení turistů. Pořádně nám vyhládlo a tak na první signální pěkně po čuchu nacházíme hospodu s výhledem na pláže a požíráme mořské plody (dole v přízemí mají obrovská akvária plná ryb, korýšů, krevet apod – stačí ukázat). Vedle sedící místňáci z nás mají obrovskou srandu, takhle se to přece nejí :).

Pokud máte rádi velká přímořská letoviska plná lidí – NhaTrang je místo pro vás. Pokud hledáte klidné romantické místo a krásné pláže – viz výše MuiNe.

moje hodnocení NhaTrang : 60%

Den 9 : přesun NhaTrang – DaNang
Náš časový plán je napnutý, dnes se musíme přesunout dál na sever. Jak už to tak bývá, odjet z velkýho města je mnohem problematičtější než z malýho. Celý dopoledne strávíme pobíháním po městě a hledáním náraží odkud by to šlo. Taxíkářům nevěříme, takže jsme se dost nachodili a k tomu začlo pršet. Nakonec zoufalí odjíždíme ve 13hod vlakem (zaplať pánbůh).
Mašina je diesel s rudou hvěznou, vagóny červenomodré. Jakmile vlak dorazí vrhne se na něj snad celý město, vypadá to jakoby přijel první vlak po x letech. Každý vůz má svého průvodčího který po zasvatení vyvěsí na bok vozu jeho číslo. Naše kupé už je skoro plné, máme variantu „Hard bed“ – horní 2 poslele z celkově 6ti. Klimoška nám funí přímo do obličeje. Jinak vlak vypadá lépe než jsem čekal, co chvíli někdo rozrazí dveře a nabízí polívku, nabíječky, zeleninu .. Spíme, čteme, lenošíme, studujeme Lonely Planet. Cesta utíká celkem rychle i když vlak se loudá a jede šíleně pomalu. Před příjezdem do stanice ji dokonce amplión ohlásí i anglicky, z toho jsem pif paf. Po 11ti hodinách jsme v DaNangu (urazili jsme cca 550km).

Na nádraží už čekají rozvášněný taxikáři, chudáka cizince čapnou pod rukou a jde se k autu – místní rituál. Necháme se takto odvést stranou a čus bus, jdem pěšky potemělým špinavým městěm, běhají tu obrovský krysy. Konečně hotel.

Den 10 : Hoi An
Do Hoi An vyrážíme na 1-denní výlet z DaNangu – na lehko bez krosen. Jezdí tam městský bus – s jeho lokalizací nám domorodci mile poradili. Pan průvodčí už tak milý není, hned jak nás viděl rozsvítili se mu oči – ty voškubu. Jde z něho strach – typickej mladej zmrd. Začíná na cca 10ti násobku reálné ceny, ostatní v autobuse se usmívají pod vousy. Posílám ho do háje, von zle ať vypadnem, my že jo a von teda že dobrá a prodal nám lístky jen 2xdráž než domorodcům. A jede se. Jak lidi nastupují průvodčí jim ukazuje přesné místo kde mají stát nebo sedět, často to mění a tak lidi lítaj tam a zase zpět. Starší požívají respektu a vždy sedí. Ostatní jim hezky pomáhají.

Autobus nás v Hoi An vyhazuje docela daleko od centra (tam žádný auta nesmí) – takže musíme absolvovat klasické martírium – ne nechci taxíka, ne nechci ani moto-taxi, ne nemám hlad. Tady poprvé vidíme prodejny s outdoor vybavením slavných značek (hlavně The North face) ale hlavně – všude krejčovské dílny a butiky. Jedna paní byla tak neoblomná, že se ji podařilo nás do jejího butiku dostat. Tady se naše názory na následující události rozcházejí – pro mě to bylo čisté utrpení – opravdu jsem neletěl 6000km aby si tu nechal ušít sako. Zato Market září nadšením a když zahlídne jeden atypický kabát tak už není cesty zpět. Následující hodiny (!!) vybírají látku v externím skladě, handrkují se o cenu (nakonec 50 dolarů), berou míry, ladí střih. Naštěstí je naproti bar – utápím žal a tiše zuřím. Konečně je vše dohodnuto a záloha zaplacená, můžem na prohlídku města, máme se stavit v 5 odpoledne (nakonec to bylo v 8 a ujel nám poslední bus zpět..)

Centrum Hoi An je zapsaný v UNESCO a je opravdu unikátní. Po zaplacení vstupu vklouzáme do úzkých ulic bez aut a motorek (příjemná změna). Na vstupence je 5 ústřižků a můžete si vybrat asi z 20ti domů které ve městě navštívíte. Některé jsou zdarma. Většinou se jedná o patrová stavení různých stylů, sem tam nějaký chrám různých náboženských směrů. Bohužel nevkus a komerce vše kazí, v každém jinak krásném domě je prodejna cetek nebo hospoda. Velmi smíšené pocity. Instinktivně prcháme do chrámů kde je božský klid a mír. Už silně prší, v silně špinavé řeze stojí bagr. Přejdu most a zírám na ceny piva v hospodách. Jsou neuvěřitelně nízký (cca 4Kč) – nelze odolat, upíjím a coto – pane – nechce ušít sako, super cena ? Turista je prostě v Hoi An lovná zvěř. Neuteče nikdo.

Na ikonickém Japonském mostě přemýšlím jaké to tu muselo být v roce 1992 kdy tu byl údajně jediný hotel a nikde nikdo. Jsem turista a můj zájem mění místa k nepoznání – k horšímu. Nikde jinde jsem si tuhle pravdu neuvědomoval silněji než tady a později v Sapě, kde turismus udělal z místních škemrající opičky.

moje hodnocení HoiAn : 30%

Den 11 : DaNang – a přesun do Hue
Z celého velkého DaNang se rozhodujeme navšivit pouze tzv. Purple Mountains – několik vysokých homolí na jihu města. Je možné se k nim dostat stejným busem do Hoi An ale protože nám ujel používáme tentokrát taxi. Na nejvyšší kopec bizardně vyjíždíme výtahem a hned jsme v jiným světě – všude palmy, chodníčky, jeskyně a hlavně hudhistické chrámy a pagody. Úchvatný. Vše v optimálním měřítku, ani velký, ani malý. Jeden z chrámů je funkční, cucající nakuk pozorujeme mnicha jak odříkává mantry. Zase prší, za hezkého počasí do tady musí být opravdu zážitek. Po včerejším peklíčku v Hoi An jsou Purple Mountains pohlazením do duši.

Ve 14 hodin odjíždíme lehátkovým busem do Hue, před odjezdem v cestovce okukuji místní maminky – jsou vystajlovaný od ucha k patě a jejích děti taky, samej Gangnam Style :). V Hue jsme o 3 hodiny později, bus zastavuje před hotelem „Google“ – vtipný, všechny bágly pomahači nosí na recepci i když tu nebydlíme. Hezkej pokus. My totiž máme dnes booklej hotel za 6 dolarů – levněji jsem nikde nespal. Na pokoji je to vidět ale za ty prachy ..

moje hodnocení DaNang : 60%

Den 12 : Hue
Už jsme na cestě 2 týdny a pomalu se z toho stává cestovatelská rutina : někam přijet, zlehka nastupovat Lonely Planet co tam, pobejt, nafotit a pádit dál. Už se těším na sever kde konečně pobudem několik dní.
Hue zase úplně něco jiného než co jsme doposud viděli – městu vévodí monumentální pevnost. Přecházíme Voňavou řeku (bez zápachu), zdálky už je vidět – jak průvodce tvrdí – nejvyšší vlajkový stožár (? ve Vietnamu). Citadela je opravdu veliká a turisti se v ní hezky rozpustí, takže žádné fronty a strkanice. To nej uvnitř je sál se zlatým trůnem, vše pěkně opravené. Prší, takže proplouváme krytou chodbou tam a zpět. V nejvzdálenější části je tzn. zakázané město kam směli jen císaři a jejich konkubíny (dnes je tu tenisový kurt).
Hned vedle pevnosti je parární muzeum (na google mapě označené jako General museum Complex) v dřeveném domě – keramika, sklo, obřadní nástroje, oblečení. Rozhodně stojí za návštěvu. Velmi příjemná atmosféra.

Dalším bodem zájmu je pro turistu nějaká z velkolepých královských hrobek rozmístěných okolo města. Někteří turisté si půjčí kolo nebo motorku a objíždějí je celý den. Nám musela stačit jediná – hrobka Tu Duc. Nevím co o ní napsat, už jsem měl hlavu prostě plnou a další památky se do ní ne a ne vejít. Snad jen to že se tam zrovna potulovali nějací moraváci a poslouchat jejich banální rozhovor mi zvedlo náladu.

moje hodnocení Hue : 70%

Den 13 : přesun do Sapy

celý den přesun vlakem do Hanoje a potom busem s Wifi po nové dálnici přes LaoCai až do Sapy. Poslední hodina jízdy stojí opravdu za to, autobus poté co opustí dálnici stoupá prudce po serpentinách do Sapy po všelijaký silnici, samozřejmě větší má přednost takže jede prostředkem nebo vlevo, proti nám přijíždějící cokoliv má smůlu. Není úplně těžký představit si nehodu a následný pád dolů. Kousek před Sapou už vidíme rýžová pole na terasách, jakoby někdo obrovským nožem kopec rozřezal a pole posunul – neuvěřitelný pohled. U silnice začínají postávat místní ženy v pestrobarevných hábytech.

Den 14 : Sapa trek

O Sapě se toho dočtete na internetu hodně, mnoho nadšených a ale taky hodně kritických příspěvků. Samozřejmě že sem míří všichni „pohodlní“ turisté, a podle hoto to tu taky vypadá. Samo město je nesourodý slepenec hotelů a podivných místních artefaktů jako např. opuštěný atletický station přímo v centru kde parkují busy a vypuštěný rybník plný bahna. Samozřejmě že hned po vystoupení z autobusu Vás odchytí místní ženy nejlépe s miminem ať si hned něco koupíte. Nejsou drzé a vlezlé, jenom vytrvalé. Půjdou za vámi až do hotelu dokud něco nekoupíte.

Pokud se Vám má v Sapě líbit, musíte tohle všechno hodit za hlavu. Příroda je tady prostě úchvatná, z města je výhled na nejvyšší horu země Fan Si Pan (3 143 metrů) a je ideální základnou pro pěší výlety okolo. Lehce narazíte na vodní buvoly, veškerá domácí zvířata (zarazilo mě jak mě dostala husa s housaty – to přece v ČR taky máme, ale kdy jsem to naposledy viděl z metru …). Máte možnost se za úsměv nebo lépe za nákup levného suverýru podívat jak tu lidi žijí, ukážou vám celý prostý domek a vše co v něm mají. Můžete lelkovat s dětma a smát se jejich povídačce „1 photo 1 dolar“. Cestou se můžete občerstvit jejich ovocem a pitím, vybrat si mezi tunou cetek krásnou kamennou dózu (mám ji doma) a fotit a fotit a fotit.

Den 15 : Sapa Štědrý den
Dnes je 24.12.2015, velku svítí slunce, jdeme na trek do údolí. Ještě na hlavní silnici si nás odchytí 2 paní s děckama v nůších na zádech. Jestli se nechcem podívat k nim a ukazují směrem dolů. Chápeme to tak že za rohem mají vesnici a tak svolíme. Haha – jdeme s nina asi 4 km do blátivých cestách, ženy se usmívají a mhouří oči. Z obilí upletou koníka a dávají nám ho – příjemný. Kdykoliv potkáme někoho místního, ženský něco křiknou a ostatní se můžou za břicha popadat, určitě něco ve smyslu „už si je vedem do pece…“. Každý turista na cestě má své 2 paní. Hrajou s náma hru – nejdřív se zpřátelíme a potom Vám něco prodáme.

Stále klesáme níž a níž, začínám se obávát jak to polezem zpátky. Když konečně zahlédnem domky v polích, most přes řeku a hospodu – ženy vytuší poslední šanci, zastavují nás. Kupte ! Vše prý ruční výroba (nezdá se..). OK, berem nějaký taštičky pro rodinu, cena se dá lehce ukecat na zlomek první nabídky. V restauraci je Wifi – takže všichni turisté zírají do mobilů (bez komentáře).

Šlapeme dál do další vesnice TaVan kmenu Zao (červené čepice, černý oblek), konečně bez doprovodu. Lezeme do kopce s výhledem do kraje, nebýt toho turist-shonu byl by to ráj na zemi. Evidetně sem už většina turistů nedorazí, takže se místní konečně chovají normálně a nechávají nás na pokoji. Celá vesnice právě staví dřevěný dům, všichni se seběhli a i když moc nespěchají jsem si jist že za týden se tu bude kouřit z komína. Velmi stará paní nás zmerčí a hned „you go home“ – přemýšlíme co tím myslí, byla to pozvánka k ní domů. Pár prasat, drůbež, 2 místnosti s hliněnou podlahou. Prý je tu možno přespat místo hotelu (to bylo opravdu asi moc i na nás). Zpět do Sapy nás hodil moto-taxík, ve 3lidech stroj silně oddechoval ale zvládnul to.

Zpátky v Sapě zjišťujeme že nám dochází peníze a žádný bankomat ve městě nám nechce vydat peníze (máme celkem 3 karty). Z původní mrzutosti se stává panika. Doma státní svátek – takže se do banky nedovoláte, tady jediná banka tvrdí že je to chyba karty. Nakonec ty byl přečerpaný limit na kartě, lehce opravitelný v internet-bankingu. Uff. Příště vždy mít vždy peníze aspoň na 3 dny dopředu.

Náladu nám spraví štědrovečení masáž (z nosu mi kape na palec u nohy slečny masérky) a výborná kachna na rozpáleném pekáčku k slavnostní večeři. Večer se ještě zkoušíme přes Skype spojit s rodinou ale nejde to. Pouštíme se pohádku Anděl páně a spíme. Během noci k nám stropem protelka voda ze střechy …

moje hodnocení Sapa : 80%

Den 16 : přesun do Hanoje

Ještě před odjezdem Markét přece jen neodolala a postupně nakoupila hromadu bund, kalhot a báglů značky The Nord Face za cca 50% ceny. Ostatní turisté nám radili že se to stejně dělá tady, zpětně si myslím že něco bylo opravdu originál, něco ne, každopádně na první pohled vypadaly ušitý pořádně.
Do Hanoje se vracíme v autobuse CamelTravel (levný ale nedoporučuju, sprostý a nebezpečný řidič).

Den 17 : Hanoj

moje hodnocení Hanoj : 100%

Den 18-19 : Nimh Bimh

moje hodnocení Nimh Bimh : 90%

Den 20 : zpět do Hanoje a odlet